Můj ambulantní hypnoporod, sice bez manžela, ale zato v roušce a se sluchátky (dřevorubeckými 🙂
 

Příběh úžasného načasování a jemného zrození v korona karanténě aneb “Tak vám zavřeli porodnici, maminko!”

Tento text bude dlouhý, protože je kompletní a pravdivý. Nejde zkrátit. Stejně jako porod, když probíhá od začátku do konce přirozeně. Nejde uspíšit. Přečtete si tu pojmy i dojmy (i trochu humoru J

Mé druhé těhotenství před 2 lety bylo krásné a bezproblémové.

Příprava na porod byla stejně jako u toho prvního radostná a celkem pečlivá, jsem holt přípravný typ. Takže teorii jsem si zopákla z knih a webinářů, a prakticky si zopakovala trénink s Aniballem a těhotenské cvičení (tentokrát pravda doplněné o nejrůznější doplňkové a určitě ne zrovna doporučované “cvičení” se starší dcerkou na prolízačkách a houpačkách 🙂 A hlavně jsme tentokrát s manželem absolvovali úžasný dvoudenní Kurz kompletní předporodní přípravy s Hypnoporodem přímo ve frýdecké porodnici, přímo s paní Michaelou Kalusovou, zakladatelkou české “hypnoporodní pobočky”, tzv. Jemného zrození (www.jemnezrozeni.cz). Takže po kurzu jsem poslouchala nahrávky meditací a afirmací, trénovala dýchání a těšila se! 🙂

Svou druhou dcerušku, Marušku, jsem porodila šťastně a zdravě na konci března 2020 v porodnici ve Frýdku-Místku.

Sice v době korony, ale přesto v klidu a míru, podle sebe, s plným vědomím a zároveň ponořena v podvědomé instinkty, a hlubokou důvěrou ke všemu. Ke svému tělu, k děťátku, v přípravu, v načasování.

Přesně tak, jak jsem jí věřila, přesně tak se narodila, a bylo to nádherné!!!!!!!!!!

A oboje si to taky úžasně načasovala, holčička naše 🙂 

Víc než kdy jindy jsem prožila význam fráze „Všechno je, jak má být, vše se děje v pravý čas.“

I když to tak zpočátku opravdu nevypadalo. No posuďte sami:

 

1. března – první pacienti s koronavirem v ČR… a zároveň 3 týdny do termínu porodu. Všechno bylo v pořádku, akorát všude kolem kurňa ta korona… a s ní se ve světě (i ve mně) střídají vlny paniky a krizového plánování, a vlny naprostého klidu a důvěry. Snad se nás to nebude týkat. Však máme v rodině imunitu jako zvon.

12. března – prvních 5 případů s koronavirem se objevilo i u nás v Moravskoslezském kraji. Jednou z nich je prý i zdravotní sestra z nemocnice ve Frýdku-Místku, kde chci i podruhé rodit. „Nevadí, porodnici snad nezavřou“, žertuju ještě ten den.

13. března – „Tak vám zavřeli porodnici, maminko!“ Ne, není to žert ani švejkovina. 🙁 Ten první nemocný na covid byla zdravotní sestrah právě z gynekologicko-porodního oddělení, a to se z preventivních důvodů min. na 2 týdny uzavírá... Ojojoj. Tak tohle jsem opravdu nečekala. Dost podstatná změna mého obsáhlého pečlivého porodního plánu. Hluboký nádech výdech.

14. března – googlím a obvolávám okolní porodnice, tisknu a vyplňuju kupu dalších předporodních formulářů, které má každá porodnice jiné.

15. března – vyrážíme s dcerkou, manželem a taťkou na výlet – tour de ostravské porodnice. Vyzkoušet příjezd a parkování, zjistit, kde je vchod při porodu a kde je vchod pro koronu. Je to teď holt všecko kapku složitější, vchody jsou omezené, přítomnost doprovodu u porodu zakázaná, tak ať jsme připraveni a ne zaskočeni.

16. března – jsem srovnaná s tím, že všechno bude jinak. Budu rodit v roušce, bez manžela, v jiné porodnici, a ještě k tomu nevím, ve které. Je to, jak to je. Tohle neovlivním. Ale udělala jsem podle svého nejlepšího vědomí a svědomí všechno, co jsem mohla, aby těhotenství a porod byl co nej. (Teda kromě kávičky.) A tak jsem opět klidná. Určitě to má nějaký smysl. Třeba to bude ještě lepší. Motto týdne zní: „Ať to bude, kde to bude, tak můj porod hladký bude.“ A několikrát denně posloucháme s dcerkou naši nejoblíbenější písničku v těchto dnech, zpívanou modlitbu z Taizé, Laudate omnes gentes. A tančím s ní v náručí na vlnách hudby a oxytocinu.

21. března – první jarní den a papírový termín porodu. Ale nic se neděje. Maruška si očividně chce počkat, stejně jako před pár lety její sestřička. Tentokrát jsme tohle datum neříkali předem nikomu z rodiny, aby nebylo zbytečné očekávání a přenášená nervozita. Cítím se výborně a stejně jako u prvního zpoždění jsem klidná. Vnitřní důvěra.

Čtvrtek 26. března

Dnes jsou to 2 týdny od uzavření porodnice. Teoreticky už by mohli znovu otevřít. Telefonuju. Mají zrovna poradu. Asi se zrovna rozhodují. Odpoledne se dívám na web porodnice. Od zítřka budou mít zase otevřeno – juché! A budu rodit tady! Prima! Pecka! Paráda! I když jsem byla s jinou variantou srovnaná, zvedla se mi nálada 🙂

A taky se asi zvedl oxytocin, nebo zafungovalo podvědomí, to už se nikdy nedozvím. Každopádně…

Pátek 27. března

Kolem 4 hodin ráno se probouzím a už nemůžu spát. Tak jako mnoho nocí v tomhle těhotenství. Obavy všeho druhu. Adrenalin stoupá. A ten já kruci teď opravdu nepotřebuju. Zato vyspat se potřebuju jako sůl! Pouštím si do sluchátek  nádhernou meditaci ve slovenštině „Je o nás postarané“ od Zuzky Koščové. Je stvořená pro tuhle korona dobu. A je jako stvořená pro mě v tomhle období. Uklidní mě. A "něco" cítím. Jinak je to takové normální ráno, ale něco cítím. Že by UŽ??? Ptám se sama sebe a Marušky v bříšku. Rozum odpovídá, že spíš ne, že si to možná jen chci myslet. Ale tělo už ví, co se začíná dít, a já se dostávám do zvláštního stavu. Prohloubil se klid, soustředění, a pocit naprosté jistoty a důvěry. A zvedla se vlna zvláštní dokončovací energie. Takové napůl pohotovostní, napůl meditační nastaveni. Dopoledne mozek ještě funguje a já dodělávám seznam Tajemné těhotenské terminologie pro svůj web www.podporaVtehotenstvi.cz Pro starší dcerku si přijíždějí babička a dědeček. Bude tam dnes i přes noc, což jsme naplánovali už dřív. Jako bychom tušili… 🙂 Já nic nezmiňuju, loučíme se a v duchu si říkám, jak je to geniálně načasované. Odjíždějí a já zůstávám ještě pár hodin sama, než se manžel vrátí z práce. Nádherných zvláštních nepopsatelných a radostných pár hodin. Zapínám na mobilu aplikaci na měření kontrakcí. Kontrakce to zatím nejsou, jen takový pravidelný svíravý pocit. Hurá! Maruška se narodí!!! V pravý čas!!!!! Žádné vyvolávání, žádná neznámá porodnice, žádné noční buzení a převážení dcerky na hlídání, žádné její plakání, žádné odvolávání manžela z práce, žádní nervózní příbuzní, žádný stres. Maruška chce mít k porodu úplný klid, stejně jako já, a chválabohu chvála Bohu ho budeme mít! Laudate omnes gentes! :)))

Manželovi končí směna, volám mu, že Maruška se už narodí. Jede se ještě trochu projet z práce na kole a pak přijíždí. Vítám ho už úplně v jiném stavu vědomí. Asi díky oxytocinu, hormonu lásky a štěstí, který se teď vyplavuje v množství větším než malém 🙂 Cítím takové nadšení a těšení!!!!!!!!!!!!!!!!! :)))))))))))))))

Lehneme si spolu a měříme minuty mezi jemnými stahy. Cca 5 minut. Aha, tak že bychom teda už vyjeli? Jak jen poznat ten správný moment? Ani ne moc brzo, ani ne moc pozdě. Za chvilku ale teče plodová voda. Aha, tak to už je jasné, pojedeme! Děkuju Maruško, že jsi mi to dala takhle jasně najevo! Vše je nachystáno. Taška na sál, taška na potom, taška pro mimi. Jdu se oblíkat, jenže mozek vypíná. Nevěřili byste, ale… „Nevím, co na sebe!“ Jestli normální oblečení, nebo už rovnou porodní tílko, které jsem si speciálně upravila, ať se dá po porodu rozvázat a miminko bez převlékání přiložit na holé břicho. Navíc voda stále teče, takže se stejně podruhé převlíkám. Manžel nechápavě znervózní a volá na mě z předsíně, jestli teda jedeme? Věta „Nevím, co na sebe“ mu na klidu nepřidá ani před normálním odjezdem, natož před tímto.

Je kolem čtvrté. Jedeme. Před porodnicí se zastavíme a já ještě volám našim, jak se má dcerka. Dobře 🙂 Tak dobře 🙂 Neříkám, kde jsme a co se bude dít. 🙂

Jdeme. Hledáme korona vchod. Protivirově ustrojená paní se ptá, kam jdeme. Inu, rodit. 🙂 Myslím, že nám změřila teplotu a podepisujeme nějaký papír, že ji nemáme, nebo něco takového. Už si to moc nepamatuju. Snažila jsem se hluboké dýchání změnit na skoro nedýchání, ať tam ještě nevdechnu nějaký virus těsně před porodem. Manžel musí počkat v čekárně, dál už teď v korona době nikoho kromě pacientů nepouštějí. Do ordinace jdu sama. Vítají mně 🙂 Jsem tu po těch 2 zavřených karanténních týdnech první! No teda!!! To je úúúžasnééé!!!!! Tak to bych si ani v nejsmělejších přáních nemyslela, že budu mít na porod až takový klid, úplně prázdnou porodnici! Lehnu si na měření ozev a paní doktorka se ptá na různé věci z vyplněných porodních papírů. Ležím, cítím jemné stahy a je mi blaze… Už jsem na místě, vše je v pořádku, načasování je ideální, těším se na Marušku!

Předala jsem taky svůj obsáhlý porodní plán, který obsahuje snad všechna přání toho nejpřirozenějšího porodu, jaká existují. Včetně přání nedostat žádné, ale opravdu vůbec žádné medikamenty, ani žádné zákroky, vyvolání, utišení, uvolnění, protržení, urychlení, odstřižení, odnesení. A včetně přání ambulantního porodu, tzn. že bych chtěla odejít co nejdříve po porodu domů. Nikdo nic nenamítá. Prima! Beru to jako souhlas. Kéž by to vyšlo.

Jdu si pro tašky a rozloučit se s manželem, což je zvláštní a trochu smutné i legrační zároveň. Smutné je, že tady v téhle korona době nemůže zůstat. Že tu nebude, kdybych náhodou potřebovala zastoupení. Že tentokrát dcerušku neuvidí hned po narození. Ale je to, jak to je, to jsme věděli a změnit se to nedá. A legrační je, že v takové situaci mně ani kupodivu jeho nenapadají žádná slova, jak se rozloučit. Srdce je plné pocitů a v hlavě tak prázdno. Napadá nás oba jen „Tak ahoj“ 🙂

Jdu do předpokoje, nebo jak se tomu říká. Jo, dříve se tomu říkalo hekárna. Teď to vypadá jako wellness místnost 🙂 Není tu opravdu nikdo. Celá porodnice je prázdná a tichá. Je to tak příjemné. Stmívá se. Píšu kamarádkám, kde se právě nacházím. A jinak jen tak ležím a vnímám, a snažím se tyhle momenty zapamatovat. Stahy se trochu zrychlují. Paní porodní asistentka mě doprovází na sál. Obě jsme v roušce. Vlastně doteď nevím, jak vypadá. Určitě bych ji nepoznala. Možná jsem taky úplně nevnímala.

Vede mě do toho největšího a nejvíce vybaveného sálu. Znám ho. Byla jsem tu dvakrát na prohlídce. Je krásný a luxusní. Je tu všechno. Porodní postel, porodní židle, velký závěsný šátek, balón, gauč, žíněnka, sedací pytel, dokonce i vana (i když ne ta porodní), rádio, aroma lampa, prostě všechno. Zůstávám tam sama, procházím tím pokojem, a vůbec mě nenapadá, kam se mám „umístit“. Jestli si poležet, nebo se zkusit zavěsit do šátku. A co třeba zkusit tu vanu a nějakou příjemnou vůni? Když už mám tu možnost? No kdy se mi to poštěstí, že jo, takové skoro wellness? No nic, konec dumání. Následuje něco uzemňujícího. Krycí název je nálev. Prakticky je to klystýr 🙂 No co, jaképak copak, píšu to, jak to je. Dyť na tom nic není, no ni? Zamířím na záchod.

A pak přichází ta chvíle, kdy se najednou jakoby něco překliklo, mozek ustoupil na vedlejší kolej, a velení přebrala příroda, instinkty. To vám bylo něco. Najednou jako bych byla zvířátko. Samice. Rodící. Větřící. Najednou jsem vůbec NEPŘEMÝŠLELA, co dělat a kam se vrtnout. Najednou jsem 100% VĚDĚLA A CÍTILA. Do kouta. A do tmy. Na všechny čtyři. Tady na záchodě. Přesně. Tady je to ideální. Vedlejší super vybavený pokoj zůstává prázdný, a já jsem tu blaženě schovaná v tmavé malé místnůstce bez oken. Ááááá… a tak tu klečím. A je mi tu tak dobře. Správné klidné hluboké dýchání mám natrénováno podle knihy a nahrávek z kurzu, a je mi to tak přirozené, že na to ani nemusím myslet. Je to dýchání v souladu s tělem a touto porodní dobou, takže to jde tak nějak samo. Je to asi jako plavání. Můžete skočit do vody a intuitivně zjišťovat, jak se co nejpříjemněji a nejefektivněji udržet nad vodou a hýbat kupředu. Přišli byste na to. A možná i našli vlastní styl. Ale je to přece jednodušší, u někoho vidět a nasucho vyzkoušet pár temp, natrénovat si to na mělčině, a pak už po skoku do hluboké vody vědět, co a jak. S porodním dýcháním, doporučovaném při hypnoporodu se mi to zdá podobné. Tak si tu jen tak dýchám, vlním se a těším se. Je mi teplo, bezpečno a blaženě. Mám svůj domácí župan a sluchátka. Jaká?

No přece tahle! Pořádná velká vypolstrovaná červená sluchátka, určená do hlučných pracovních provozů a pro dřevorubce :). Trochu udivený manžel mi je koupil na přání v pracovních potřebách už před prvním porodem. Vypadám v nich jako postavička z teletubbies. Možná si bude někdo tady ťukat na čelo. No a? Cítila jsem už tehdy, že je chci při porodu mít. A posloužily mi náramně!

Župan a sluchátka (jakákoli) jsou moje kotva, když se potřebuju zklidnit, odpojit a soustředit. Mně to funguje. Miluju to. A tušila jsem, že při porodu se to bude hodit, že mi to pomůže. Znám se. A navíc – když jsem během dřívější prohlídky porodních sálů položila jen takovou řečnickou otázku pro jistotu, jsou-li porodní sály zvukotěsné, dozvěděla jsem se, že ne. Že ne??? Jak to????? Tím pádem jsem se o sluchátkách definitivně rozhodla, a vepsala už před prvním porodem do porodního plánu. A tentokrát taky. Naštěstí v této době a ve zdejší porodnici respektují přání a potřeby rodičky natolik, že nikdo nic nenamítal (tedy alespoň ne přede mnou 🙂 A případné zákulisní komentáře ke mně přes sluchátka nedolehly. (Další příjemný vedlejší efekt této pomůcky 🙂

Přichází paní porodní asistentka. Myslím, že mi říkala, že občas přijde, a že kdybych něco potřebovala, ať zavolám. Dobře. Nechává mě tady. Nijak to nekomentuje. Nenutí mě se nikam přemístit. Naopak. Přináší mi sem žíněnku. A nějak ji vpasuje do „mého kouta“ mezi sprchový kout a záchod, abych neklečela jen na ručníku. Dííííkyyyy!!! To je přesně to nejdůležitější, co je v tu chvíli potřeba. Pocit, že můžu to, co cítím, ale zároveň vědomí, že je nablízku pomoc. Nikdo mě nepřemlouvá, naopak vychází vstříc. Jééé, to je super, že rodím v téhle době a téhle porodnici, pomyslím si s vděkem a spokojeností.

Pouštím si do sluchátek zpívané modlitby z Taizé. Konkrétně dvě. Laudate omnes gentes a Tui amoris ignem. Vybrala jsem je už dřív, neplánovaně a na první poslech se 100% jistotou, že při těchto melodiích chci rodit. Až mě to samotnou překvapilo. Měla jsem přece několik mluvených nahrávek z hypnoporodního kurzu jemného zrození, určených přímo k porodu. Ale tyhle melodie vyhrály. Tak si tu poslouchám a dýchám. Najednou tělo (zvířátko ve mně) hlásí: „zima žízeň hlad“. A mozek na to: „druhé ponožky, voda a banán je v tašce vedle v pokoji“. Vyplížím se pro ně. A je zase dobře. Přichází únava. Je pozdě večer. Jsem vzhůru od čtyř od rána. Uf… „kdovíjak dlouho to ještě bude trvat… vydrží mi síla?“, dostává se ke slovu první obava za celý den. A mozek napadá informace z kurzu, že „těsně před samotným porodem může přijít vlna náhlých obav, nejistoty a únavy.“

A opravdu. Stahy zesílily. Najednou se slyším. Už nejsem potichu. Dýchání už nestačí. Miminko ve mně cítí, že je potřeba pořádně povolit děložní hrdlo, a dává jasný signál krčnímu hrdlu. Hrdelní zvířecí „Ááááá“. Mozek potvrzuje „Ano, to je v pořádku, říkali to v kurzu, že uvolněním čelistí se uvolní i porodní cesty, a že změna zvuku znamená začátek druhé doby porodní, vypuzovací fáze. Zkusíme zpívat?“ Zkouším. Ve sluchátkách zrovna zní už po Xté ten večer: „Veni sancte spiritúúú…“ Áááno, to se to rodí, když není zakázáno zpívat, juché! V přírodě je to moudře zařízeno. Maruško! Jdeme na to!!! 🙂 Představuju si tu hlavičku maličkou roztomilou, jak se chystá na cílovou rovinku, a tak se těším!!! 🙂 Tohle bych každé rodící ženě přála. Mít natolik pocit bezpečí a jistoty a zažít ten dokonalý soulad přirozené práci přírody, těla a hormonů, že prostě není prostor pro strach, stres ani bolest. Není. Rodí se přece miminko!!! Moje děťátko, holčička maličká už tu za chvíli bude na tom světě, už se brzy uvidíme, obtúláme a pomojáme –Maruštičko!!!!!

Vnímám, že do místnosti jde světlo. Paní porodní asistentka otevřela dveře a zve mě do sálu. Tělo je s tím v pohodě. Mozek taky souhlasí. Nějak se tam vyplížím, a zase do kleku. Mám prý zkusit vylézt na porodní postel. „Nééé, nahoru nééé, zůstat pěkně na zemi prosím!“ říká jasně tělo, a nepustí mozek ke slovu. Tlumočím to navenek. „Tam už nevylezu“, prohlašuju, i když vím, že bych mohla a možná „měla“, ale ne… nechci. Nemusím. Nikdo mě nenutí. Naopak. Přináší žíněnku pode mně. Děkujuuuuuu!!!!!!!!!!!!!! Tohle je táááááák boží, tenhle respektující přístup!!!!!!!! Přichází silný stah. Tělo jede na autopilota a na plný plyn. Uuuuuffff, tak to je síla… Ale nebolí to!!! Funguje to!!!!! Mozek asi jen tiše spokojeně přikyvuje, ví své. Komentáře nejsou potřeba. Tělo chviličku povolí, a za chvíli další mocná vlna stahu. Jako bych se měla rozpůlit vejpůůůůůůl!!!!!! Ten pocit znám už z prvního porodu. Není to nic příjemného. Je to zatraceně nepříjemné. Nebolí to. Ale je to šílenééééééé!!!!!!!!!!!!!!!!

(Je to jako být v nějakém přírodním umrtvení, sice necítit bolest, ale cítit např. že vám někdo vší silou chce vytrhnout zub, nebo třeba nohu. Takový tah nebo tlak. Tah na branku. V tomto případě doslova na branku – viz slovníček Tajemné těhotenské terminologie.  Ale bolest jako takovou jsem opravdu necítila. A když to říkám já, to už je co říct. Už před prvním porodem jsem si tímhle pojmem „bezbolestný porod“ nebyla tak jistá. To dá rozum. Vždyť to zní tak nepravděpodobně, že jo! A i kdybych si tím obecně jistá byla, těžko bych uvěřila, že je to možné i v mém případě. Na sebemenší doktorské zákroky jsem totiž měkkota k pohledání. A práh bolesti mám proklatě nízko. Ale porod – to je vážně něco jiného. Ano, zní to neuvěřitelně. Dokonce i mně, dokonce i po dvou takových porodech. Prostě to nějak hlava nebere, protože přece blablabla se to rozumu prostě vymyká. Přirovnala bych to možná k chůzi po žhavých uhlících, kterou jsem tedy (zatím) nezkoušela. Zní to taky tak neuvěřitelně. Přesto je to už v dnešní době znovu celkem běžná věc a zážitek, kterou na různých více i méně oficiálních akcích zkouší mnoho lidí. A možná, že i když někdo bez popálení přejde, stejně  mu to i potom hlava nebere...)

Další chvilička úlevy, a nepříjemný vstup mozku „Tato fáze může trvat až několik hodin.“ No to snad ne… jsem tak unavená, potřebovala bych se vyspat… Mozek chce zachránit, co svým neomaleným komentářem způsobil, a tak mi posílá představu Marušky, jak prochází ven. Úplně ji vidím, hlavičku maličkou, už je skoro tady… „Můžu si na ni sáhnout?“ Ptám se, dokonce myslím, že nahlas. Udělala jsem to i u prvního porodu, a přineslo mi to takovou vlnu oxytocinu a štěstí, až jsem se rozvzlykala, a mám ten božský pocit pořád v živé paměti. A tak si i tentokrát sahám. A cítím :))))))) Taky je vlasatá! Holčička naše druhá!!! Maruštička!!!!! Vydržím to, i kdyby to trvalo dlouhóóóóó!!!!!!!!!!!!!!!

Přichází další mohutná vlna, tsunami hadra. Tělo chce volat hrdelně a nahlas. A mozek dává svolení „Můžeš – dyť jsi tu v porodnici úplně sama!“ Díííkyyyy Bohu! Pomyslím si v duchu. A nahlas volám, až se určitě otřásají okna ve všech třech porodních sálech: „Maruškóóóóóóóóóóóó, Maruškóóóóóóóó, Maruškóóóóóóó“ a najednou cítím chvilkový pálivý pocit. Není to nepříjemné. Mozek se zaraduje „To je přece to tzv. kolo ohně! Zmínili to v kurzu, je to ten moment, kdy prochází hlavička ven přes hráz.“ A opravdu. Klouz! Cítím jemné a nebolestné vyklouznutí hlavičky. To jako úúúúúžžžžž????? Jééééé!!!!!!!! Hurá, třikrát sláva, tak to nebude dalších X hodin! Maruštičko hlavičko vítej!!!!! Ta radost a úleva!!!!!!! :))))))))))))

Někdo říká, že už nemám tak křičet, že neslyší. Kupodivu se mě tahle připomínka nijak negativně nedotkne. Naopak, připomene mi to důležitou věc. Vypnutý mozek jen hlesne „Správně, radši šetřit síly a zase se uvolnit.“

Najednou cítím, jak tam na mně dole někdo sahá. Zvířátko ve mně se na chvilku rozčílí a mávám rukama a odstrkuju cizí ruce „Nesahejte mi tam!“ pamatuju si svoji jedinou stížnost toho dne. Mozek chlácholivě „Možná nahřívají hráz, aby se neroztrhla a nemusela šít, možná ji vymotávají hlavičku z pupeční šňůry, možná ji jen drží a pootáčejí, aby se nebouchla o zem“. Trvá to jen chviličku. Čtvrt hodiny před půlnocí.

Pak najednou „klouz“ a tělíčko je venku – a s ním zááááááplava oxytocinu a emocí a úlevy a slz a radosti a štěstí a… docházejí slova… Maruškóóóóó!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! :)))))))))))))))))))))))))))))))) Otáčím se asi a někdo mi asi pomohl na postel, to si nepamatuju, a už už ji držím na břiše, v náručí, holčičku moji druhorozenou, tělíčko hlaďoučké schoulené, hlavičku vlasatou mokrou voňavou neumytou neodnešenou, hned ji mám u sebe a tulím a mojám a pusinkuju a roztékám se štěstím a pořád něco blekotám, už ani nevím co. Jo, několikrát ji ujišťuju, když slyším, že pláče, ať se nebojí, že je u mě, u maminky, a někdo na to odpovídá „Ona se nebojí.“ No jo, dyť já vím, to je plakání přirozené, ale já jen tak, aby to bylo úplně jasné 🙂

A tak ji objímám a tulím a očichávám a přikládám k prsu a rozplývám se a…. to štěstí se prostě popsat nedá…

Balím sebe i ji do svého županu a tak tam spolu jsme celé 2 hodiny bondingu, je to taková nádhera, tyhle chvíle, tyhle nejvzácnější, o které bylo tolik žen a miminek dříve okradeno, a my dvě ne! My máme to štěstí a jsme tu spolu! TEĎ!!! Teď jsou ty veledůležité chvíle, teď to má příroda nachystáno, nejvíce oxytocinu za celý život, načuchání, zamilování, předání bakterieček miminečkovi novorozenečkovi, a hlavně první várky čerstvého nejvýživnějšího nejvzácnějšího mlíčka kolostra přímo od maminky, tuli tuli moja moja pocucává si spokojeně Majušenka holčička milovaňoučká roztomiloučká voňavoučká jemnoučká naše… :)))))))))))))))))))))))))))))))

Tyto dvě hodiny jsou ten nejzvláštněji ubíhající čas. Mezitím, ani nevím kdy a jak, proběhl porod placenty, přirozeně bez umělého oxytocinu, jak jsem si přála. Tož chválabohu, teď to máme komplet! A pak už cítím, jak usínám, přichází únava a mikrospánek a bojím se, aby mi Maruška nevyklouzla z náruče. Už jsem i ráda, že bonding končí. Na chvíli odcházím do příjemné sprchy, a pak už odjíždíme na pokoj – vezou mě na vozíčku, připadám si na chvíli jako královna. Minimálně ve svém životě. 🙂

A už jsme v pokoji na pokoji, já a moje dcerunečka, v klubíčku v zavinovačce, oddychující spící… Já zaplavená štěstím, hormony, dojmy, energií, úžasem, láskou, tichem, vděčností z toho zázraku a zážitku… V porodnici jsme zatím pořád samy, zírám dlouho do tmy a nemůžu usnout, jsou už skoro 4 ráno, 24 hodin od probuzení, byl to dlouhý a nejúžasnější den… Z posledních sil píšu sms zprávu milovanému manželovi, rodičům, babičce a nejbližším kamarádkám, mobil mi padá z rukou, usínám… Ale jen na chvíli, než začnou ranní nemocniční záležitosti. Pak se v pokoji střídá spousta lidí a procedur jako na běžícím pásu, všichni jsou milí vstřícní, a já se jenom modlím, ať je všecko v pořádku, ať můžeme jít co nejdříve domů. Protože chci. Ať jsme co nejdříve všichni čtyři spolu. Ne kvůli koroně. Ale jako další pochopitelný a uznaný důvod se to hodí. Jsme tam jediné, a tak na nás mají všichni hned čas, máme prostě štěstí. Výborně sis to načasovala Maruško, nemohlo to být lepší! 🙂 Před polednem nás pouštějí, manžel čeká u vchodu, a jedeme domů!!! :)))))

Děkuji…..

A na závěr několik vzkazů pro ženy těhotné v korona době:

·         Lidé jsou stejně jako doba sice napjatější, ale zároveň vstřícnější a chápavější.

·         Roušku ani nebudete vnímat.

·         I bez manžela může být porod nádherný bezpečný zážitek.

·         Ambulantní porod je v této době myslím více pochopitelný a respektovaný.

·         Připravujte se, je to důležité a je to uklidňující. kurzu jemného zrození.

·         Důvěřujte. Vnímejte se. V klidu dýchejte. A když budete chtít řvát – řvěte! A zpívejte si, když můžete! 🙂

·         Pro povzbuzení, pobavení, úlevu a útěchu si vyberte některé z po(d)kladů na mém webu: https://podporavtehotenstvi.cz/dalsi-poklady-pro-budouci-rodice/

 

Marcela Hajdušková

Ve Frýdku-Místku 1. 5. 2021 (protože i porod je takový svátek práce a lásky zároveň! 🙂